======================
=======================
Magistrát města K. Vary
Zastupitelstvo města
Rada města
Obsazení výborů zast.
Obsazení komisí řády
Pracovní Skupina
20 let po sametové revoluci to už stojí za oslavu! Oslavu čeho? SVOBODY! Ano, ať už se lidé ve funkcích, v politických koalicích, úřadech na Policii i státním zastupitelství i justici chovají jakkoliv, JSME SVOBODNÍ! ... ale i dnes si SVOBODU MUSÍME BRÁNIT !!!
Ten zahrnul několik aktivit
... celý PROGRAM ... ZDE
Divadelní festival, jehož zadáním bylo právě téma "SVOBODY", do kterého se přihlásily původně 3 soubory, ale dílo do představení dotáhnuly soubory dagmar a D3, ketré své nastudování předvedli v Alžbětiných lázních hned po manifestaci.
Historický seminář, výstava a křest knihy, doslova lavinu informací k událostem konce totality a polistopadové dění v Karlových Varech uvolnili pracovníci Karlovarského muzea.
od 14 do 16 hodin patřilo mladým, kteří vyslali hned 4 Hip-hopové formace(!)
Bambasano
Bratři v triku překvapili ve svém bloku skladbou pro Tibet ...
... do programu zapadlo také příjemné občerstvení s teplými nápoji a koblížky
... ochranný dohled advokáta 
(Karel Jelínek) ...
...a mladí (!)
|
... a dále již mítink 17.listopadu 2009 pokračoval zcela tradičně,
jako každý den v listopadu roku 1989...
|
... ve čtyři!
... vzpomínkou na karlovarský listopad, na jeho protagonisty ...
... kterou letos doplnil mladý historik Jan Nedvěd slavnostním představením své knihy mapující události před 20 lety v Karlových Varech.
... tradiční "Slovo boží" ve vzpomínkovém programu veřejného shromáždění tentokrát nesl kněží katolické církve, pan Vladimír Müller, pamětník karlovarských událostí ...
Co bylo příčinou tehdejší revoluce?
Odpor ke KSČ!
Jeho nevyřešenou roli v našich novodobých dějinách a také v přítomnosti připomněl senátor Jan Horník, vysvětlením probíhající aktivity Senátu PČR, jehož komise předložila vládě návrh na pozastavení činnosti Komunistické strany a užívání symbolů komunismu, jakož i odmítnutí trvajících "revolučních" proklamací o násilí, uchvácení moci a diktatuře proletariátu.
Na to navázal Lukáš Kocelský skladbou o komunistech ... ZDE
|
část prohlášení ID: Reflexe naší komunistické minulosti
Jsme první studentská generace, o které se říká, že konečně není poznamenána komunismem. Jelikož jsme dobu před Listopadem nezažili a nic o ní nevíme, má se za to, že jsme unikli jejímu vlivu. Pravda je ovšem právě opačná; čím méně o minulosti víme, tím víc nás znesvobodňuje. Přitom pořádná reflexe komunistické minulosti ještě ani nezačala – za celých dvacet let. To pokládáme za zásadní průšvih.
Jediné, co českou společnost čas od času trochu vzruší, jsou totiž nahodilé estébácké kauzy našich celebrit. Komunistická minulost se používá čistě účelově: k boji o moc, k potápění politických protivníků či k lepší prodejnosti novin. Nic z toho samozřejmě za reflexi minulosti nepovažujeme. Jednoduché nálepky a skandální odhalení ve stylu „podepsal nebo nepodepsal“ nám prostě nemůžou stačit.
Dodnes nám chybí jasné pojmenování principů, jakými fungovala totalitní moc a jak deformovala společnost i jednotlivce. Nemáme ani trochu zmapováno, kolik návyků i postojů z té doby si všichni neseme, aniž o tom víme. Dá se jen tušit, že jich není málo.
Proč například tak rádi podléháme pocitu, že o nás rozhoduje „někdo nahoře“ a že se s tím nedá nic dělat? Proč se zpravidla bojíme zasazovat se o věc, kterou považujeme za dobrou? Proč nám každý boj s arogantní mocí pořád připadá jako zbytečná výstřednost?
Podobně se můžeme ptát dál:
Jak je možné, že lež tak snadno bereme jako společensky přijatelnou? Kde se
vzala tak velká tolerance k obcházení zákonů a k podvádění státu? A odkdy
tak rádi věříme, že na prvním místě jsou materiální jistoty a všechno další je
jen šlehačka na dortu? |
přenesli program mítinku moderátoři Jan Horník a Jiří Kotek
|
část prohlášení ID: Křehká demokracie
Zřejmě se tedy čeká, že naše
generace konečně napraví veškeré průšvihy současné demokracie. Od starších
slýcháme, že teprve s námi přijde do politického a občanského života nová
kultura. Že konečně nastanou lepší časy. Je to další z mnoha sázek na
mladou generaci. Důvěra jistě potěší, ale na rovinu – myslet si, že takovou věc
nějak sami zvládneme, je naivita – nebo spíš alibismus.
Pokud se
totiž naše generace něčím odlišuje, tak právě tím, že se ničím neodlišuje,
přinejmenším co se hodnot týče. Veřejné dění nás moc nezajímá a politika nás
štve – a hlavně jí vůbec nerozumíme. To, že se sem tam objeví nahodilá
protestní akce, nebo dokonce vlna akcí organizovaných přes internet, na věci
nic nemění. Do veřejné činnosti se nám nechce – zejména pokud by měla být soustavná.
Jsme na tom prostě úplně stejně jako všichni starší kolem nás. A nedřímá v nás
žádná potřeba vymezovat se vůči nim. Nechceme změnit svět.
S takovou
touhou se totiž nikdo nerodí, a taky není dána mládím; je prostě potřeba se ji
naučit. Jenomže od koho? Ti, kteří by měli být našimi autoritami
a učiteli, si zvykli ignorovat veřejnou sféru a žít si svůj soukromý
život. To jsme odkoukali víc než dobře. I my bez váhání nadřazujeme soukromý
zájem nad společný a zdá se nám to přirozené. Že to může být jinak, nás už ani
nenapadne.
I my rádi spoléháme na to, že veřejná sféra si vystačí bez nás. Vyhovuje nám stav, kdy si jí vůbec nemusíme všímat: ideálně by měla být jen jakýmsi nerušivým pozadím pro naši seberealizaci a zábavu. Přitom se už několikrát ukázalo, že veřejný prostor nemůže být ponechán sobě samému. Překvapivě brzy se zkazí – jako všechno, o co se přestalo pečovat. Krom toho se v něm vždycky najde dost těch, kteří si ho šikovně a bez skrupulí zařizují pro sebe. Tím se spouští zprvu nenápadný proces: účast ve veřejném prostoru se nám víc a víc znechucuje, roste pocit, že na veřejné dění nemáme vliv, a o to víc svou účast vzdáváme. Vstoupit do veřejného prostoru ovšem bude čím dál těžší a brzy se veřejný prostor pro slušného člověka uzavře úplně. Pak je přímo ohrožena naše svoboda – jenomže v té chvíli už s tím nenaděláme nic.
Řekněme to naplno: naše demokracie je křehká a snadno o ni můžeme přijít. To, že vůbec jakž takž funguje, nezařídila nějaká neviditelná ruka dějinně nevyhnutelných demokratických principů. Demokracie stojí na konkrétním úsilí konkrétních lidí. Šanci má jenom tehdy, když se za ni budeme brát, a to dost naléhavě – jako za svou osobní věc,
... jinak hrozí, že si za deset let budeme připomínat její nedožité třicetiny.
|
