O samotné rekonstrukci, která se svého času dokonce stala výkladní skříní projektů EU, by se daly napsat celé seriály na pokračování. Je doslova učebnicovým příkladem, jak to u nás chodí se stavebními zakázkami. Mraky pochybností už provázely samotná výběrová řízení a celý případ skončil aférou se zlatými WC štětkami, která výstižně charakterizovala předražený inventář.

Již bezprostředně po znovuotevření divadla v roce 1999 se objevila první podezření, která signalizoval právě předražený inventář. Kvůli tomu bylo nařízeno hloubkové šetření, nazvané „Obnova divadla v Karlových Varech". Tento první forenzní audit prokázal velmi závažná pochybení, vzniklá při rekonstrukci budovy. Jedním z nich bylo zjištění, že při rozhodování o vítězi generálního dodavatele stavebních prací byla nabídková cena upřednostněna před jejich kvalitou. Cena za opravy divadla se přesto nakonec vyšplhala na 270 milionů korun.

Veškeré nálezy z prvního auditu vzápětí potvrdil audit druhý, jehož závěry byly doslova šokující. S vítězem „soutěže", firmou Průmstav, byla například podepsána tehdejším primátorem města Josefem Pavlem smlouva na částku 125 milionů korun, s dvanácti dodatky, které podepsal rovněž primátor Pavel, bylo firmou Průmstav nakonec vyfakturováno přes 196 milionů. Hodně vypovídající je fakt, že záruční doba na stavební práce byla výrazně kratší než je standardní. Audit dále konstatoval předražení inventáře o více než 8 milionů korun. Vůbec nejzávažnější součástí auditu však byl seznam závad, které se celým případem táhnou jako červená nit a jsou skutečnou časovanou bombou, s níž se vedení divadla i magistrátu zabývají doposud. Jen co audity skončily, musely být zahájeny opravy rekonstruované budovy.

Přes všechny audity, trestní oznámení a policejní šetření nakonec nebyl nikdo obviněn. Jedinou nadějí se posléze staly nejrůznější žaloby na dodavatele stavebních prací, které iniciovala náměstkyně Monika Makkiehová (Victoria), v té době členka ODS. Ty se ale táhly několik let a nakonec byly staženy z důvodu promlčení, právě kvůli zkrácené záruční lhůtě.

Náklady na neúspěšné právní spory stály město další miliony. Makkiehová to považuje za záměr a říká: „Je pro mne šokující, že případ skončil s tím, že šlo o smluvní ceny, město vše podepsalo a odsouhlasilo. Dalším důvodem bylo promlčení. Kdyby byla stanovena běžná záruční lhůta, nemohlo by se to stát."

Nikdo z odpovědných politiků z případů nevyvodil žádnou odpovědnost. Když jsme se na to zeptali bývalého primátora Karových Varů Josefa Pavla (ODS), který dnes kandiduje na senátora, odpověděl nám: „Na zrekonstruované divadlo jsem pyšný a jsem rád, že slouží Karlovarákům a nejenom jim. V době, kdy se dělaly audity a podávaly žaloby, tak jsem už na městě nebyl. Každopádně žádný audit neprokázal mé pochybení a žádná žaloba nebyla vznesena proti mně. Obvinění byla vznesena proti dodavatelským firmám." Na náš argument, že divadlo musí být postupně znovu rekonstruováno, odpověděl: „To je vaše osobní spekulace. A každému, kdo do divadla alespoň občas zajde, je jasné, že je to naprostý nesmysl. Pokud máte „opětovnou rekonstrukcí" na mysli běžnou údržbu, tak to je tak to je standardní záležitost u každé podobné stavby po deseti letech provozu."