Karlovarské radniční listy

Dlužíme sobě samým

Datum: 18.11.2009

JUDr. Karel Jelínek

Dnes 17.11.2009 odhalil primátor města Karlovy Vary Ing. Werner Hauptmann pamětní desku Jindrovi Konečnému.

V té souvislosti si dovoluji napsat pár řádek o těch mrazivých dnech před dvaceti lety. Nečekal jsem však,, že bude tak těžké ze všech vzpomínek z oněch revolučních dní vydolovat pár slov. S odstupem let to splývá jako by v jeden pocit, byla hrozná zima, suchý mráz, přitom v člověku hořel žár, potřeba křičet, mluvit o tom, co ho dusilo. Bylo to neuvěřitelné pnutí a síla v tolika lidech okolo i v sobě samém odvrhnout od sebe strach, špínu, lži a přetvářky, kterou režim dusil lidi v beztvarou a tvárnou nevědomou hmotu. Ta víra a naděje v to, že přijde jiný svět, nový řád svobody, pravdy i lásky, spravedlnosti a práva pro každého bez rozdílu.

Z Jindřicha vyzařoval tehdy silný opojný pocit štěstí, optimismu, který zahnal démona, ve kterém nejen on, ale tolik lidí utápělo beznaděj z jakoby marně plynoucího života. Měl silný stisk ruky, kterou svým venkovským způsobem lomcoval, byl plný elánu. Vidím ho, jak smeká svoji čapku a se vztyčenou rukou a prsty do vítězného „V“ zpívá hymnu, slyším ho i po letech, jak zpívá Masarykovu milovanou píseň Ach synku, vidím stále odvážného člověka vedoucího davy obyvatel tohoto města ke svobodě. Bylo krásné stát v těch chvílích blízko něho….

I po letech z něho stále pramenila pohoda a radost nad tím, co se tehdy podařilo změnit. Když kolikrát se zachmuřil nad dalším vývojem a neodolal pozvat mě na skleničku, která jakoby otevřela všechny bolavé rány.

Jindřich zemřel a účet dobrých či špatných skutků se uzavřel. Věřím, že v srdcích lidí, kteří tehdy stáli na Masaryčce, cinkali klíči a zpívali spolu s ním, zůstane vzpomínka na dobrého člověka. I když se za ni někdy stydíme, jako za naivní a prostinkou první lásku, ta vzpomínka nakonec připomíná možná to nejlepší, čeho jsme byli v životě schopni – přestat se bát a věřit.

A právě proto si dovoluji dnes psát. Cítím to jako povinnost a dluh za to, že jsem tehdy měl tu možnost stát po jeho boku. Jindřich by totiž bezpochyby chápal to, co Ing. Werner Hauptmann nechápe. Třeba jak nemravné je, aby vedoucí stavebního úřadu byla z titulu své funkce činná ve prospěch vlastního obohacení. On by jí její špinavé peníze nezáviděl, jak předpokládá náš elegantní pan primátor, jen by jimi pohrdal. Jindřich měl o demokracii jiné představy, než že „demokratická“ modrooranžová většina může „demokraticky“ rozkrádat majetek města. To nebyly jeho ideály, měl jiné mnohem poctivější a krásnější. Jindřich viděl za horizonty, za které nedohlíží, troufám si říci, ani pan primátor ani ona „demokratická většina“, pro kterou je zastupitelský mandát pouze nástrojem vlastního či cizího nehorázného obohacování na úkor veřejných statků.

Dnešní a předchozí členové městského zastupitelstva mohou darovat městské golfové hřiště, prodat Lázně III za nehorázných podmínek, prodat domy v Lázeňské za zlomek jejich skutečné hodnoty, mohou pořádat své losovačky a do očí veřejnosti tvrdit, že je vše čisté a legální. Není v tomto městě nic, co by z jeho majetku nemohli demokraticky ukrást. Mohou se schovávat za právní rozbory vypracované všehoschopnými technokraty práva a navenek jakoby legalizovat své předem dojednané kšefty s tím, o co oberou občany tohoto města.

Dvacet let od revoluce se tito lidé pokoušejí nakonec tunelovat i pojem „slušný člověk“. Neodolal jsem dnes, abych panu primátorovi na místě do očí nesdělil, že by si právě v tento den a právě on Jindrovo jméno neměl brát do úst. Jsou totiž věci, které se nedají ani ukrást ani koupit za nakradené peníze. Je to víra ve svobodu, která pramení z toho, že zákon platí pro každého a bez rozdílu. Je to víra v to, co nás tehdy vedlo do ulic. Dnes se přitom zdá, jako by to všechno bylo marné a všechno vyhaslo, jen jedna špína nahradila druhou…není to tak, po Jindrovi a po těch časech zůstala svoboda mluvit a především jednat tak, aby se člověk nemusel stydět sám za sebe. Dnes mnohem více než tenkrát můžeme věci ovlivňovat a měnit.

Zůstali jsme tak všichni Jindřichovi něco dlužní, máme dluh a povinnost dál nést ten oheň, který v něm hořel, když mluvil k lidem tohoto města. Dlužíme mu povinnost k sobě samým a hlavně k našim dětem nenechat se otupit, zastrašit, manipulovat, jako tomu bylo dříve. Za rok půjdeme ke komunálním volbám. Pak si prosím vzpomeňte na to, že PhDr. Jindřich konečný byl slušný člověk a zase po mnoha letech se nechtějte stydět za své osudy, za lidi, kteří je řídí a ovlivňují. Nechtějte se stydět za to, že ve funkcích, které jim dala naše lhostejnost pózují u desky s jeho jménem.

JUDr. Karel Jelínek