Mgr. Věra Löhnertová,
bývalá třídní učitelka Martina Barkóciho
na 3. Základní škole – Májova ul., Ostrov

Ministryni spravedlnosti,
Vážené paní JUDr. Daniele Kovářové
do vlastních rukou

Vážená paní ministryně,

prožívám trpce uvěznění pana Martina Barkóciho, což je dnes umocněno adventním časem a Vánoční atmosférou. Martina Barkóciho jsem učila na základní škole čtyři roky a zároveň byla i jeho třídní učitelkou.

Po celou dobu školní docházky s ním nebyly žádné problémy. Naopak byl vždy slušný, skromný a ochotný pomoci. Cenila jsem si na něm i toho, že měl velký smysl pro zodpovědnost.

Navštívila jsem tehdy i rodinu Barkóciových a poznala, že Martin má velmi dobré rodinné zázemí, k rodičům se choval uctivě, měl je zjevně velmi rád a matce hodně pomáhal.

Mohla jsem se na něj jako učitelka vždy spolehnout, protože byl čestný a hájil vždy pravdu. To si na něm vážili i jeho spolužáci.

Často jsem se s ním setkávala, i když vyšel školu a měla jsem dobrý pocit, že Martin zůstal tím správným a čestným člověkem, jakým býval kdysi před léty ve škole.

Věřím tomu, že to je tak i dodnes a jsem také přesvědčena, že Martin Barkóci se i dnes umí postavit pravdě čelem a nebude říkat nepravdy. Proto nemohu uvěřit, že se dopustil čehokoliv, co by bylo v tak příkrém rozporu s mojí osobní zkušeností. Takto to sdílí řada lidí v mém okolí.

Vážená paní ministryně,

nevím jak bych mohla Martinu Barkócimu pomoci, ale jistě bych Vás chtěla tímto požádat o bezodkladný zásah a nařízení nezávislého a spravedlivého posouzení případu. Nad rámec petice, která také takto hovoří, si Vás dovoluji požádat o Váš zásah a přerušení pobytu ve vězení právě v těchto Vánočních dnech. Myslím, že je velikou nespravedlností, pokud je vězněn takovýto člověk a nad jeho vězněním je tolik pochybností. Pomožte prosím vrátit na Vánoce syna rodině Barkóciů. 

V Ostrově dne 20.prosince 2009

                                             Vážený pan
                                                                   Martin Barkóci

                                                        Post.schránka č.3

                                                        Věznice Oráčov      

                                               270 32 ORÁČOV

 V Karlových Varech, 22.prosince 2009

Vážený pane Martine,

tolik Vám chci popřát hezké Vánoce, ale vůbec nevím co mám napsat, abych takovou emoci mohl dopisem naplnit.

Také mi k tomu chybí představivost, jak hodně bohulibé povznesení je ve vězeňském prostředí vůbec možné. Ze své vojny si mohu představit odvárek klima přeplněných světnic, ale mentální potenciál bude u vězňů asi o něco slabší. Nedělám si iluze o hierarchii a vztazích, které si to prostředí vytváří, takže své představy utápím blíže realitě spíše, než nějakému povznesení ušlechtilosti, jemnosti a citu. Nicméně neodmítám představu úspěšné snahy o takové povznesení skupiny lidí, byť t.č. vězeňské.   

… to jsem to vánoční psaní začal pěkně blbě, co J .

„ …“ (=kletba), vždyť jsem Vám měl krááásné Vánoce přát z očí do očí! Doma! a ne tady smolit písmena do dopisu! Jsem plný vzteku … a to mě Helča povzbuzuje a snaží se přitom vyloudit z piána libé zvuky vánoční J.

Nechce se mi vlastně ani psát, protože pořád ještě věřím v nějaký zázrak. Nevěřím, že budete na Vánoce v kleci!

Z Vašeho příběhu jsem si v duši vyrobil černý mrak, který sedí na mé obloze a rozlil se také do vánočního oparu našeho domova.

Jsem z těch souvisejících střetů, do kterých jsem se pustil, tak nějak umlácený. Nemyslím tím udolaný, to ne! Ale celkově, kam se ti lidé kolem vlastně babrají, za čím? Pachtí se, nevidí, neslyší … jsou to slepé hluché mátohy.  

Martine,

ta vaše Andrejka je pokládek k sežrání. Oblíbila si Helču … a naopak! To Vám je takové šídlo! Vždycky se jí ptám, kde jste Vy. Bezelstně se chechtá, koulí očima a říká, že u moře. Tak se ptám, co že tam děláte. Na to rozverně rozloží rukama a žvatlá, že plavete a skáčete.                                                  .

Vaše mamka je také skvělá paní. Hrozně asi v dané situaci v duši tápe, nevěří. Její víra dostala hroznou ránu! Nedivil bych se,kdyby zpytovala nad svým životem, jakýže měl smysl. Práce, práce, práce, odpovědnost a odříkání … malinko si tak nějak povzdechla, když jsme byli spolu chvíli sami. Hned jsem jí to vyháněl z hlavy! Ukazoval jsem jí, že v duši je smysl. Také Vy a brácha, Maruška, Andrejka … a kdyby to tak nebylo, tak bychom se asi ani my nikdy nepotkali. Sám koukám kolem sebe a vnímám lidi, jak se za něčím pachtí, už jsem to zmínil. Řítí se za penězi, do marketů, chlastat, prolévat hrdlo i mozek … tápou, hledají, aby na konci života zjistili, že svůj život promarnili. Nejsou totiž šťastní. Sám si hledám cestu a vím, že mou duši nenaplnily peníze a cetky, ale desítky a stovky prožitých příběhů a z nich vzešlých vztahů. Lidský um, pokora, láska, pomoc, naslouchání, … to jsou pilíře, které daly mé duši lidé kolem mě. Na nich stojím, z nich mohu čerpat energii a dávat jí dál.

… tak koukám, co jsem to výše napsal a konec konců, je to nakonec opravdu Vánoční psaní. Takže …,

Vážený pane Martine,

mějte širokou a vlídnou duši, jakou jsem ji měl možnost ve Vás vidět. Uchovejte si jí a nenechte se zviklat rozmary osudu ani prostředím, ve kterém kdykoliv budete. Život každého z nás je vždy o lidech a jen mezi lidmi můžete povznášet svou vlastní duši. Domnívám se, že jen to může naplnit Váš život štěstím.

Jsme v úctě a lásce

                                               Jiří a Helena Kotkovi