Nebýt klasických promenádních koncertů, ulice města se jevily jako klidné a tiché. Patřily běžným lázeňským hostům, a pak nenápadné skupince milovníků filmu, převážně střední a starší generace.
 

Batohy a karimatky střídají bavící se pozlátka Uběhlo 31 roků. Festival přežil existenční krizi po sametové revoluci. Odolal potenciální pražské konkurenci, vyřešil nejpalčivější ekonomické problémy, začal se konat každým rokem, a se znovuzískanou visačkou kategorie "A" se propracoval k 46. ročníku.
 

Dočasný nezájem ze strany tvůrců odezněl, poloprázdné sály naplnila natěšená mládež. A z karlovarského MFF se rázem stala mnohostranně prestižní akce. Bohužel, nikoliv vždy v tom správném ohledu. Nabalila se na něj řada v podstatě nesouvisejících "doprovodných" akcí, bujarých party a mejdanů celebrit, nočních radovánek jako takových. Jenže nekontrolovaná "návštěvnická" expanze, podle hesla čím více, tím lépe (a kdo se tady neukáže, není mezi vrstevníky či kolegy z práce náležitě "in") vyvolává ve městě i organizaci stále větší chaos. Málokdo si však díky stereotypním mystifikacím uvědomuje, že změny nekončí.
 

Kde že jsou časy těch i zahraničními hosty obdivovaných, tzv. batůžkářů? Hochů a dívek zhruba od osmnácti od pětadvaceti let, co vystáli dlouhé fronty na vstupenky, a pak přespávali ve stanovém městečku, ale i na karimatkách a ve spacácích někde v parku. Ano, sály jsou plné pořád. Jejich kapacita nestačí. Fronty jsou nekonečné (kdo si nepřivstane - má smůlu, kdo přijede jen tak na otočku - nemá žádnou šanci). Ale tváře jsou jiné.
 

Původní batůžkáři zestárli. Mají teď nové priority a pracovní povinnosti, nikoliv čas, a vystřídala je odlišná, ekonomicky lépe založená "generace", byť to média nehodlají akceptovat. Opravdu směšně působil obrázek v jednom z deníků u článku, hlásajícího, že batůžkáři milují po ránu kávu s koláčem a palačinkami, a na doprovodné fotografii si dávaly kafíčko tři načinčané, nalíčené a v butikovém oblečení nastrojené pohledné slečny. Jen nechtěný důkaz toho, že festival se stává povinnou akcí nové zlaté mládeže, která se do Varů jezdí bavit, nikoliv vzdělávat uměleckými hodnotami.
 

Aněkomu ani nejde o filmy. Mezi sedačkami: vychytralost, arogance i hafani! Těch, co jsou lačni podstaty MFF, je naštěstí víc. Ale je jich až příliš! Festival ve snaze nalákat fanoušky zavedl před lety podbízivě nízké ceny vstupného, včetně výhodných festivalových pasů. A tak je návštěva Varů - čistě co do průměrné ceny jedné projekce - v podstatě za hubičku. Určitě v porovnání s lístky do multikina.  Větší rodina s dětmi tam zaplatí za 3D "animák" tolik, jako jedinec, trávící ve Varech dejme tomu pět večerů, co každým dnem zhlédne po třech filmech!
 

Přitom do sálů se oficiálně dostane zlomek návštěvníků. Jenže ani ti, co mají vstupenku (objevila se řada falešných), nemají vyhráno. Vzhledem k tomu, že nejedna projekce bývá opožděna, nestačí se včas přesunout na další, lépe řečeno - být na svém místě pět minut před stanoveným začátkem. Tím pádem jim na něj dle pochybného reglementu propadá nárok! Sedačku obsadí, mnohdy s vychytralým předstihem, někdo jiný. Nejčastěji s tvrzením, že podle jeho hodinek už časový limit stejně vypršel, a zejména ve Velkém sále pak následuje rok od roku drsnější a vulgárnější hádka, v níž moudřejší, čili slušnější majitel vstupenky, ustoupí. Zatím co podobné, v minulosti rovněž kritizované neduhy, se vytratily, objevují se při projekcích nové. Například, prakticky vymřelo netaktní, hromadné či postupné, odcházení z těžko stravitelných bijáků. Stejně jako nešvar v podobě zapnutých, vyzvánějících a pípajících mobilů.  Naopak - ačkoliv se v předsálí popcorn neprodává, sály připomínají studentskou kantýnu. Během projekce se zvesela popíjí z velkých plastových lahví a konzumují bagety, koláče, banány i dlouhé salátové okurky. Ani přelézání sedaček z řady do řady otrlého nepřekvapí. Skok snožmo s nohami ve výši hlav netušících, okolo sedících diváků, na poslední volné místo? To ano. A absurdním zážitkem je i zjištění, že do Malého sálu na půlnoční film, těžko říct zda oficiálně či potají, pronikl pár s dvojicí psíků na vodítku!
 

Zaoralová: jsme dobří, ale pochmurní - Problémů je ale víc. A podle odborníků je tím nejzávažnějším, že upadá prestiž festivalu jako takového. Filmového svátku, který se už před lety dobrovolně uzamkl do depresivních příběhů psychicky narušených individuí, narkomanů, násilníků a deviantů, ozvláštněných komorními dramaty nevyléčitelně nemocných lidí, těch, co neví jak naložit se životem po ztrátě zaměstnání či rodinné tragédii, nejčastěji v důsledku ztráty milovaného dítěte. Když k tomu přidáme obecnou a zvyšující se míru syrového realismu, ať už v sexualitě či brutalitě (nestačí naznačit, musí se to ukázat), nejednou se zdá, že divák nemá přemýšlet, ani se vzdělávat a hledat ponaučení, natož se bavit (však jde o festival, nikoliv o komerci). Má být jen frustrován a šokován! A to i ze sebestředné auto prezentace samotných tvůrců. Důvodem k smíchu a nadšení publika pak nebývá chytrý, laskavý humor, ale například scénka, kdy se po plátně potácí zfetovaný mladík. Sečteno, podtrženo - ve Varech převažuje pranýřování konzumní společnosti, náznak střetu kultur, beznaděj z budoucnosti. Nutno podotknout, že na výše uvedené pocity, kritizované i zvenčí, navedla řeč sama umělecká poradkyně, a dříve dlouholetá programová ředitelka, Eva Zaoralová (před letošním MFFpostoupila svůj post Karlu Ochovi). První soutěžní snímek, francouzské Prázdniny u moře, osobně uvedla těmito slovy: "Všichni nás chválí, že tu máme dobré filmy. Ale diví se, proč jsou tak smutné a pochmurné. Proto jsme se rozhodli pro radikální změnu, a začínáme komedií!" Ano. Začátek byl oddechový. Ale jinak se dramaturgický obraz moc nezměnil. Do pozadí však ustoupil i Marek Eben, jenž nebyl na očích, tak jako v minulosti. A i běžných tuzemských celebrit - o nichž si přečtete v bulváru, avšak ve městě a na ulici je stejně nikdy nepotkáte, neboť přijedou, v uzavřené společnosti se pobaví, a zase zmizí - i těch bylo letos poskrovnu. Tři dámy v letech a medvědice Asi nejhezčí a nejdojemnější okamžik přišel v předposlední den, kdy se v karlovarském divadle uskutečnila slavnostní projekce 42 let staré komedie Světáci, režiséra Zdeňka Podskalského. Houfem zvědavců a reportérů si klestily cestu tři dámy, legendy československého filmu, Jiřina Jirásková, Jiřina Bohdalová a Iva Janžurová. Prezident festivalu Jiří Bartoška vtipně prohlásil, že se to nedělá, ale nic nezkazí, když prozradí, jaká životní jubilea herečky oslaví: dohromady krásných 230 let!
 

Letos se ale nepodařilo ulovit zahraniční klenot první kategorie. Našli se tací, co přispěchali s tvrzením, že se tak stalo proto, neboť hvězdy stříbrného plátna v českých ateliérech nic nenatáčí. A tím pádem nemohly být k výletu do Varů přemlouvány a přemluveny. Takže žádný De Niro, žádný Redford, ani Banderas.

Pravda, po dvou letech se vrátil John Malkovich. Ovšem tak nějak v ústraní - a nikoliv jako "herec", ale coby módní návrhář! Hvězda slavnostního zahájení, herečka Judi Dench, zase v jedné z anket porazila v popularitě i britskou královnu! Ale její charakterní divadelní tvorba je českému publiku logicky neznámá, a pravidelná, byť vždy jepičí rolička šéfky tajné služby, a tím pádem agenta 007, v příbězích Jamese Bonda, vzbuzuje u široké veřejnosti spíš úsměv, než obdiv a úctu. V lázních se neukázal ani žádný slavný producent, ani režisér. Organizátoři jen opakovaně slibují, že jednou snad konečně získají a přivezou vytouženého Martina Scorseeseho. Paradox? Nejzářivější hvězdou, ovšem sportovní, byla čerstvá vítězka dvouhry ve Wimbledonu, tenistka Petra Kvitová! V jejím případě se však jednalo o průhledně zištný marketingový tah, těžící z aktuální situace. Pokud by turnaj na londýnské trávě nevyhrála, určitě by ji do západočeských lázní nikdo netahal. A stejně to působilo úsměvně. Jak se říká - jako medvěd na provázku. Přijela, nechala se vyfotit, poskytla krátké interview s lítostí, jak málo má času, a aniž by se pořádně porozhlédla, už zase jela pryč.

Nesrozumitelnost i klasické rozpory Pokud jde o samotné tituly, kritika se na nich vyřádila. Však platí rovnice, co se líbí vám, nikdy se nelíbí kritikům. A naopak. Festivalové filmy (z nichž je řada prvotin, nebo tzv. nezávislých projektů) jsou samozřejmě jiné, než komerční, od studií, disponujících vysokými rozpočty. Někdy jsou jiné natolik, že nejen po přečtení synopse, ale ani po zhlédnutí netušíte, co chtěl autor říci. Nesrozumitelnost je údajně i cílená.

Experimentování zkrátka nezná mezí, a to i s trpělivostí diváků.

Svátek filmu v západočeských lázních se nemůže srovnávat s Benátkami, Berlínem nebo Cannes. Ačkoliv jsou to festivaly stejné kategorie, teoreticky, rozdíl mezi jejich prestiží, přítomnými hosty a uváděnými tituly, jsou propastné. Podle odborníků však Karlovy Vary začínají zaostávat i za svými skutečnými konkurenty, například za Moskvou. Náš festival, který byl počátkem 90. let v pozici toho, jenž měl být tím nejdůležitějším v regionu - pro filmaře střední a východní Evropy - najednou schází filmy, které se tu v hlavní soutěži objevovaly, ale teď už soutěží jinde. Dokonce i ty od sousedů z Polska. Návrat ke ztracené slávě prý povede přes větší podporu méně známých a začínajících režisérů z regionu, a proto se uvažuje, že informativní sekce Na východ od Západu, povýší na soutěž. Určitě by ale festival neměl zůstat pouhou přehlídkou. Měl by být i vyhledávanou platformou, na níž se potkají tuzemští a zahraniční profesionálové, s cílem vyměnit zkušenosti, navázat spolupráci. Za čtyři roky festival ve Varech oslaví padesátiny. A potřebuje nový impuls. Změnu.

Aby se z něj, s mírnou dávkou nadsázky, nakonec nestala jen laciná (podstatou i náklady) letní zábava rozjařené zlaté mládeže, která z lázní během prvního červencového týdne, vyhání už nejen starousedlíky, ale i střední generaci diváků. A která se poněkud omrzela celebritám (budiž) a především (bohužel) "mezinárodním" filmovým profesionálům

Vizitka autora Davida Soeldnera: j Narodil se v roce 1966 j Promovaný inženýr chemie, věnuje se v duchu rodinné tradice žurnalistice j Od roku 1992 je externím spolupracovníkem České televize. Patří k zakládajícím členům populárního magazínu Buly, s kamerou v ruce však připravil řadu cestopisných reportáží pro televizní Objektiv a z posledních šesti světových šampionátu v ledním hokeji na padesát fejetonů ze zákulisí.j Z knižní tvorby stojí za zmínku dvě obsáhlé publikace mapující historii klubu HC Sparta Praha (2004, 2007), či projekt Českého paralympijského výboru o vrcholných akcích našich handicapovaných sportovců (Z Atén do Pekingu, 2008) j Po vzoru otce Ivana Soeldnera, uznávaného novináře, dramaturga, režiséra i fotografa z 60. let minulého století však neopomíjí ani svět kultury, zejména filmový festival v Karlových Varech. Letos byl na něm už po pětadvacáté a pracovně pravidelně od roku 1994.