Fórum čtenářů -

V roce 1983 jsem maturoval a v maturitní práci na téma Co pro mě znamená moje vlast jsem vysvětlil, proč nemohu z této země odejít. Nikdo jiný takové téma nepsal a nikdo nevěděl, o čem jsem přemýšlel, když jsem popisoval vztah k vlasti, který neměl nic společného s komunismem. Moje matka tehdy emigrovala do SRN.

Zatímco moji spolužáci směřovali po gymnasiu na vysoké školy, já směřoval na stavbu, nejdříve jsem stavěl lešení, pak dělal metaře a kopáče. Byly chvíle, kdy jsem málem umřel hlady, ale naučil jsem se pracovat a vydělat si rukama . Více jak rok jsem matku neviděl a po té, co emigroval i bratr, jsem zůstal v podstatě sám. Jakousi 'výhodou' za to byla možnost jednou za rok na tzv. "pozvání" získat po desítkách podpisů výjezdní doložku a navštívit rodinu. Po každé, když jsem se vracel domů koridory ostnatých drátů, jsem nevěděl, zda svou rodinu ještě někdy v životě uvidím.

V době, kdy jsem se jako dělník dostal na práva a pak začal pracovat v právním oddělení Pozemních staveb, mě po návratech ze SRN vyslýchala poprvé rozvědka. Bylo to neformální povídání, co jsem v Německu viděl. Při dalších cestách už byly výslechy na STB, co jsem viděl a s kým jsem se stýkal normálním rituálem. Viděl jsem bohaté a prosperující Německo a stýkal se se svojí rodinou. Zpravodajsky nulové informace. Radil jsem se se svým vedoucím v práci, kterému jsem věřil a ten mi doporučil neodmítat a nikomu neškodit, prostě popsat co jsem viděl.

S ohledem na cesty do SRN jsem byl předmětem zájmu tzv. oddělení pro boj s vnějším nepřítelem (nešlo tedy o udávání sousedů a přátel) šlo o agenturní činnost v SRN. Přišlo mi to tehdy více zábavné než nemorální nebo nebezpečné. Po pravdě řečeno, rodinný příslušník umučený v Mathausenu, zážitky prarodičů z války i válečné filmy, kterými jsme tehdy byly masírováni, na mě působily tak, že jsem ani neměl příliš velké zábrany proti tehdy nepřátelské zemi špionážní úkol přijmout. Nakonec jsme si celkem na rovinu řekli, že nejsem žádný přívrženec vlády jedné strany, ale jsem ochoten sbírat informace o reáliích v SRN. Berte nebo nechte být, a zda to tak brali jsem se již nikdy nestačil dovědět. Dostal jsem krycí jméno a úkol zjistit podrobnosti o jedné budově v Norimberku, u které byl předpoklad, že se v ní nachází nějaká německá instituce, která naší rozvědku zajímala.

Pamatuji se , že jsem chtěl jiné krycí jméno než Bond, James Bond . Bylo mi řečeno, že nové krycí jméno je komplikované, že by to musela rozhodnout Krajská správa atd. Místo vázacího aktu, který jsem odmítal podepsat mi dali k podpisu čistý papír. V létě 1989 jsem provedl "špionážní akci" na území SRN a po návratu o ní podal řídícímu důstojníkovi zprávu.

Co ale nemělo s STB nic společného, bylo když přišel 17. listopad 1989 a já najednou řečnil na Václavském náměstí, byl v demonstraci před rozhlasem a přivezl jedny z prvních výzev do stávky. Myslím, že jsem tehdy udělal, co jsem mohl.

V celém tom kolotoči jsem dostal výzvu ke schůzce v konspiračním bytu, řídící důstojník se mě ptal, zda bych dodal informace z OF. To jsem odmítl s tím, že je se vším konec. Bylo mi ho nakonec trochu líto, vypadal dost zkroušeně. Rozloučili jsme se až přátelsky a už jsem ho nikdy nepotkal .

Na rozdíl od řady starších , kteří se přes spolupráci s STB cpali do nejvyšších míst, jsem se nikam necpal a stal se řadovým nádeníkem práva. Nikdy jsem nezapomněl, že jsem udělal chybu, a i když jsem nikomu neublížil, přece jsem se pošpinil tak, že bych veřejně působit nemohl. Nemá smysl představovat si, co by se mnou bylo, kdyby převrat 17. listopadu skončil neúspěšně. Jedno je jisté, jako agent informovaný o několika důstojnících a konspirativních bytech a dalších věcech bych dopadl trochu jinak než kolegové studenti z denního studia.

Byla to doba, kterou jsme prošli a ke které patřili kamarádi u ohně, se kterými jsme lezli po skalách a zpívali krylovky, nadávali na komunisty, stejně jako k tomu patřili démoni z STB. Nezvolil jsem si osud, který mě jim přivedl do cesty, nic mi neplatili a nic bych si platit nenechal. Určitě byla chyba, že jsem se jim nevyhnul. Možná to nebyla chyba, kdoví, jakou katastrofu bych byl napáchal ve vysoké politice, kam bych se asi dostal nezatížen spolupráci s STB.

Užil jsem si strachu dost, možná víc než jiní, a zaplatil vším, čím lustrační zákon vylučuje právníka z veřejného života. Necítím se být vinen nějakým zločinem a nenechám se ani koupit, ani zastrašovat ani umlčovat.


Pozn.: Celá verze je na www.loket.cz.

O autorovi: Karel Jelínek, Loket